Nadpis by možná mohl naznačovat něco zlověstného, ale ve skutečnosti tomu tak není. Neznamená více než otázku nad dlouho předvídaným střídáním epoch. Tak jako zanikla (vyčerpala se) epocha Babylónsko-Egyptská a po ní epocha Řecko-Římská, děje se tak i s dnešní epochou Germánsko-Anglosaskou. Ztráta dynamiky v dané epoše pak ukazuje její vyčerpání přínosu a horší, dříve promíjené stránky.
To, co je v anthroposofii Rudolfa Steinera prezentováno jako současná Germánsko-Anglosaská epocha, přivedlo do lidského světa všechny možné projevy individualismu a jeho prosazování.
To přínosné, co tato epocha přinesla a přináší, je v důraz na osobní odpovědnost, na schopnost jednat razantně sám za sebe a zvyšovat kvalitu svých schopností.
To horší je pak vypjatý egoismus, střetání se s druhými za často neetických podmínek, elitářství a krajní (někdy až chorobné) projevy (materialistické) touhy vlastnit a připoutávat se ke světu věcí a požitků. Je to svět především vlastnění věcí a podobování si, než spolupráce. Takto se ego osobnosti vydává do boje o vytoužený komfort.
Jako psychoterapeut sleduji, že tzv. lidská osobnost nepřichází na svět hotová, ale pod vlivem rodiny, školy a vyhraněných požadavkům okolí se zde ego nového člověka podstupně formuje, a to od přibližně od tří let věku dítěte. Od této doby se formuje osobnost a ustaluje vyhranění ega. A epocha ve které žijeme, tlačí jedince do velmi silného prosazení se ega jedince na úkor ostatních. Tak vzniká na jedné straně „bojechtivost“ a pocity vítzství a pkoření druhého, na straně druhé frustrace neúspěšných.
V praxi tato epocha rozhodně nemůže vyhovovat kolektivismu socialistického typu, materialistické představě socialistického ráje hmotných statků a výdobytků. I tam je totiž kořen ideologického posuzování a nadřazenosti „jedněch druhým“, byť vládne dělnická strana svými zástupci. Pasivní kolektivismus bez sebe-si-vědomého a smysl života svého vytvářejícího jedince ukazuje pouhé vyrábění pro konzumaci, parcelování hmotných statků a nemastno neslanou participaci „ovcí“ v schopnostmi neurčeném nevyhraněném celku.
Střídání epoch bylo v historii zaznamenáno např. v staroindickém pojetí střídání jug, přičemž v té nejtemnější, kalijuze, se nyní nacházíme. Slovenský sofiolog Emil Páleš již delší dobu poukazuje na jednotlivé pětisetleté celky střídání inspirace lidstva v nejrůznějších oborech díky vyzařování kvalit archandělů. Neopírá se přitom o vágní esoteriku, ale o důsledné vědecké výpočty daných cyklů a sledování vyzařování „inspirací“ do kvalit a děl u tvůrců dané epochy (viz Emil Páleš, Angelologie dějin I, II). Již zmíněný anthroposof Rudolf Steiner, člověk s mimořádnými schopnostmi vědeckého i duchovního rozhledu, s rozvinutým vhledem do epoch vývoje lidstva (a zároveň s precizníě odvedenou vědeckou argumentací) zaznamenal ve svých spisech sled navazujícíh velkých civilzačních epoch.
V seřazení epoch zde máme po sobě nejdříve po sobě jdoucí civilizaci polární (éterickou), hyperborejskou, lemurskou a atlantskou. V následném dělení tzv. Aryanské epochy pak nacházíme sedm po sobě jsoucích epoch: 1) Staroindickou 2) Perskou 3) Babylónsko-Egyptskou 4) Řecko-Římskou 5) Germánsko-Anglosaskou 6) Slovanskou a 7) Filadelfskou. Tyto epochy nebyly vyjmenovány nijak náhodně, ale odpovídají biblické charakteristice sborů (ve Zjevení sv. Jana) a poslední epocha „filadelfská“ bere svůj název v pojetí duchovně „všebratrském“.
Nyní se necházíme na významném přechodu mezi epochou Germánsko-Anglosaského individualismu a Slovanskou epochou „probouzení duchovní já“, v níž počíná rys vědomého duchovního já, spolupracující sebe-vědomě s druhými. Vytváří se tak základ rodícího se spolu-cítění a spolu-žití těch, kteří se chtějí podílet díky přímému nahlížení na smysluplnost, nikoli už ve smyslu materialisticky prosazovaného „komunismu“, ale díky přínosu dospělé a zralé individuality, která chápe svoji propojenost s celkem světa pozemského i zakotvenost v podstatě duchovního základu.
Zánik individualismu je tedy výrazem nepřesným. Jde spíše o transformaci. „Egoistická osobnost“ nahlédne své meze a skloní se před moudrostí celistvosti, spolu-podílení se na jednotě v rozmanitosti. To, čím dosud epocha individualismu nevládne je „praktické vyzařování“ a procítění hodnot, které se snažila hlásat. Ego stále rozšiřuje svoji chtivost, ale hodnoty života samého v této chtivosti zanikají. Jakoby musela lidská namyšlenost rozumářského ega a prospěchářství sklonit pyšnou hlavu a vrátit se k pokoře vůči bytí světa a vyzařování života vědomého z úrovně srdce, středu bytosti.
Krajní individualismus, reprezenovaný především kulturami Západu tak stojí před výzvou „srdce a obětavosti“, kterou má disponovat budoucí epocha Slovanská. Ta přitom nereprezentuje imepriální nadřazenost jednoho národa nad druhým, ale spíše ideu spolupracující různosti a vědomou radost z hodnot, které nejsou pouze materiálními věcmi a zisky, ale spíše skutečným aspketem idejí a hodnot ve vnitřní štědrosti a sdílené radosti.