Je spousta věcí, bez nichž se jako lidé obejdeme. A taky spousta věcí, které jsme už zapoměli, a bez nichž se obejdeme jen těžko (niternost, ušlechtilost a srdečnost, mezildské spolu-citlivé vazby, přímost ke druhému).
Vztáhnu-li výše zmíněnou větu na demokracii jako formu vlády volící většiny, pak je to podle mnohých zatím nejlepší možná vláda a uspořádání.
Zastavme se ale u toho „nejlepší možná“. Tímto výrazem totiž většinou označujeme jakési úsilí jedince nebo skupiny o určitý maximální výkon či krok kupředu. Takto tomu ale v dnešní době (podle mě) s naší demokracií není. Úsilí a aktivita většiny v podstatě „přešlapuje“ a množí se stíny a propady, úpadkové rysy. Je dobré si všimnout, že vývoj v historii často táhla menšina těch aktivních kupředu a většina spíše pasivně přijímala otisky a návyky. Nejdříve se rozvine určitý rys a charakter změny v menšině aktivních a pak přechází jako nabídka či tlak k většině.
Většina lidí se dnes (jak se mi to jeví) může třeba ze zvyku a folklóru účastnit voleb, jejichž výsledek ale už nepovažuje za nějak zásadní pro svůj život. Všimněme si, že lidé v dnešní demokracii volí převážně „z nechuti“ k někomu či k něčemu, co hrozí, co je ohrožuje (domněle nebo skutečně). Tím se ze zvolených zástupů stává skupina, kterou určité procento zvolilo – něktěří na základě masáže v médiích, jiní ze zlosti či zášti na jinou skupinu či politickou stranu. Jsou to tedy v podstatě volby nikoli „co je lepší cestou“, ale spíše volby „aby nebylo až tak zle“. A vítězové dost často reprezentují spíše stagnaci zvyků a návyků s nesplnitelnou nabídkou výhod, než reálný krok ve vývoji. Tím se stáváme „úpadkovou demokracií“ mířící k negativnímu vymezení „to nechci, nechte mi můj smrádek (či parfémek) a klídek“.
Velmi málo se ve většině projevuje zapálenost pro určitý uskutečnitelný ideál, jakýsi kladný vzor pro praxi státu, regionů i rodin.
To, co mi chybí nejvíce je práce s „charakterem“. Smířili jsme se jako společnost v praxi s tím, že řada našich představitelů, zástupců v médiích a také společenských vzorů je charakterově nevyzrálá a úpadková. Že jejich „charakter“* ukazuje převahu prospěchářství, chytračení, přetvářky a celou řadu patologických rysů. Tím neodsuzuji, jen upozorňuji. Práci na svém „charakteru“ by měl každý zvládnout sám – je to celoživotní výkon a zájem (nebo nevýkon a nezájem) na rozvoji či úpadku jedince, jeho vztah ke smyslu vlastního života ve společnosti a projevování vlastní kvalit či mizérií.
Abych se na chvíli vrátil k první větě: podle mého je dnes a denně vidět, jak paděláme pojmy a výrazy, jakou devalvaci prožívají námi používané „informace o sobě a o světě v obraze a slově“. To samo o sobě ukazuje, že necháváme vládnout a ovládat nás „osoby a média (prostředníky)“, kterým nevadí nás směrovat k úpadku, k pádu. Pak si ale také nemůžeme stěžovat, pokud daný stav věcí nechceme měnit. To, bez čeho se na prvém místě neobejdeme je kultivace sebe a charakteru do přímosti, vnitřní niterné vazbě k druhému a ochotě také občas obětovat (se) pro druhého. Toneme a potápíme se v pohodlí tam, kde je již situace v globále dál těžko únosná. Je to právě charakter (osobnosti a duše) a určitý vnitřní souboj o něj, co bychom asi neměli prohrát.
Nejenže by to nakonec vedlo k našemu pádu do temnot, kde „vše je bez ptaní dovoleno – i bez charakteru“, ale celá nás následující generace by plnila stav, kdy „děti jsou horší svých rodičů“. A to by pak žádná forma vlády nebyla schopna zaštítit.
–
*(slovo původem z řečtiny – původně rydlo, ražba na minci, neboli dnes „stálý rys“ jedince, jeho osobnosti – či v duchovědě „jeho duše“)