Můžu říct, že již při nadpisu svého dnešního článku tuším možné rozpaky, které toto téma může přinést.
Většinou jsme, jakožto lidé 21. století, ve své většině často ve věcech přímé duchovní zkušenosti poměrně málo zkušení. Někteří si dokonce celou tuto oblast buď idealisujeme, anebo ji ze sebe „vytěsňujeme“ či ji (bez zkušenostní argumentace) popíráme. Máváme tím rukou nad celými tisíciletími, kdy lidé byli běžně duchovní zkušenosti (v různé podobě) otevřeni. Pojmem „vědomá duchovní zkušenost“ nemyslím nějaké vyznávání určité duchovní stezky, přináležení k určitému duchovnímu (anebo tzv. „duchovnímu“) společenství. Mám tím na mysli úroveň sebepoznání, jak ve vztahu k vlastnímu jádru naší existence, tak vůči smyslu našeho lidského pobytu v tomto světě.
Pokud by byl někdo skutečným badatelem v dějinách „duchovního základu člověka“ (například v teritoriu Evropy od počátku našeho letopočtu), mohl by nahlédnout, jak byla v dějinách Evropy a u jednotlivých jejiích národů (jak ve světské společnosti, tak i později převzetím „duchovní autority“ katolickou církví), nejdříve člověku jako celku odejmuta podílová složka ducha (r. 869, na VIII. Ekumenickém koncilu). „Duch“ – a vlastně tím i Království nebeské – bylo pro občany a věřící odtrženo do prý přímo zkušenostně nedostupné, nezkoumatelné a nepoznatelné výše – kam mu mohla dopomoci jen církev a její zástupci (pokud toho byli schopni a ochotni). Člověk byl tedy po stránce svého duchovního základu smrštěn na dualitu „těla a duše“, kde navíc panovaly příkré rozpory díky vášním, nectnostem a náhledům církve na to, co schvaluje a co nikoli.
Další ubíjející a oklešťující krok nastal po doktrinálním přijetí darwinismu (jehož byl příkrý materialismus náhledu na život jen nutným dovětkem). Nemluvě ani o zneužití v ideologiích. Tehdy se zpochybnila samotná složka duše – a byla vyklizena ve prospěch „mozkového vědomí“, instiktů, údajně vrozených sklonů. Tak, jak sílilo ve společnosti přesvědčení o nadřazenosti zájmu na hmotném světě blahobytu nad veškerou kulturou ducha a duše, tak se postupným vštípením došlo až k nezájmu či pokryteckému (nepoznávajícímu) zmiňování a zesměšňování skutečného a prakatického duchovního poznání. Bohužel je třeba dodat, že k tomu notně přispěla i novodobá psychologie, jako disciplna zajímající se převážně jen o „chování“, „projevy“ a o „děje v mozku“, a tzv. rozpory mezi vědomím, podvědomím a nevědomím, nikoli o to co má ve svém názvu, tedy o lidskou duši.
Když se dnes podíváme na „mocenské střety“ v oblasti politických a korporátních zájmů a na nové tendence k ideologickému i skutečnému dělení světa, máme několik možností. Buď budeme hledat logiku vývoje ve starých vzorcích ideologií, které – jak se ukazuje – se značně posunuly, někdy i rozpadly (neexistuje již Sovětský svaz, právě jako např. socialistické Československo nebo nacistické Německo), nebo se proměnily v jiné výzvy. Anebo můžeme zkoumat vývoj třeba tak, jak to navrhl před sto lety anthroposof Rudolf Steiner, sledovat především démonickou povahu vlivů, které přinesly největší hrůzy 20.století v podobě nacismu a boleševismu.
Pro jisté zjednodušení zde zmíním, že bolševismus ve svém projevu zdánlivě hájícím „práva dělníků a rolníků“ proti buržoazii byl od počátku podporován určitými zájmovými spolky ze Západu (viz přímá podpora Lenina ad. revolucionářů). Bolševické běsnící, strach vyvolávající a špehující praktiky jsou projevem určitého super-materialismu, a jeho produktem je člověk jako „myslící zvíře“ řízené těmi nejnižšími zájmy a všemocnou partají s jejími „partajními principy“. V těchto principech nešlo většinou o žádné „ideály“, jak si možná mysleli prostí komunisté, zde se odměňovalo za nejdůmyslnější udavačství, špionáž a účelovou pomluvu třídních nepřátel. Tento vliv bývá označován za ahrimanský (podle dávného pokušitele Ahrimana). Vězní člověka dole, v jeho smyslovém a smyslném světě, dotírá na něj v projevech strachu a svázání vládnoucí hydrou, jeho tlak se snaží snížit lidské projevy do ne-lidských, pod-lidských.
Naproti tomu se zejména na Západě dlouhodobě ukazuje právě tak materialistický vliv luciferský, který více pokouší k tvorbě elitářství, nadřazenosti, soupeřivosti a vede tendence spíše k obdivu k mocným, známým, bohatým a iluzorně šťastným. Jeho věznící vliv je spojen s iluzí nabízeného (luciferského) království majetku, peněz a moci řídit druhé.
V nynějším světě se tedy střetávají v člověku a v celých národech jednak tyto dva pokušitelské a vládychtivé vlivy, které by rády lidské duchovní jádro buď zotročily, nebo zcela vymazaly. Vzpoměňme jen na to, jak Buddhu před dovršením jeho cesty k osvícení pokoušel zlý démon Mára, nebo na pokoušení Krista Luciferem.
Můžeme si sice o podobných vlivech myslet, že jde o věci „iluzorní“, ale jen obtížně budeme popírat dosah takových vlivů do našeho vnitřního světa. Každý dnes a denně procházíme „pokušeními“, někdo nás chce uplatit, manipulovat námi nebo nás „zaháčkovat“ v nějaké podivné zájmové skupině. A my sami vnímáme (často ovšem ne plně vědomě) kam nás tyto vlivy vedou…
Vedle nich lze postavit jako pilíř ty, kteří se dokázali vlivům podobných démonických postav ubránit a přemohli je. Je jasné, že boj je zde především náš, vnitřní. Součástí takového boje o světlo, lásku a dobro je ale i ochota hledat své, nikoliv jen mozkové, ale také duchovní jádro. Hledat smysl našeho pobývání zde a to, na jakém principu se chceme či nechceme spojovat a rozvíjet. Separování a lpění na materiálních požitcích spolu s touhou po moci a pokušením manipulace nahrává spíše tomu, aby se i dva protilehlé vlivy, ahrimansko-luciferský, v boji o „život a duši člověka“spojovaly. Je pak výzvou v čem a u koho bychom při silném vlivu těchto „zotročitelů“ hledali útočiště.