Anthroposof Rudolf Steiner již před zhruba stoletím důkladně popsal epochy lidského vývoje. Nepopsal je jako běžný historik-materialista, který vychází z nalezených hmotných zbytků kultur a z dovozování logiky jejich údajného vývoje. Ostatně to by při délce epoch jakými byla Atlantská, Lemurská či Hyperborejská nebylo ani možné.
Pokud má čtenář zájem, může toto Steinerovo pojetí epoch nalézt například v jeho spise Z kroniky Akáša. U Rudolfa Steinera nešlo přitom o nějaké esoterické new age pojetí dějin, ale vypracoval přísnou metodiku, kterou se řídí jak běžné konvenční vědecké bádání, tak i bádání duchovní vědy. Přírodovědné bádání je vybaveno určitými nástroji a metodami (a předpoklady) zkoumajícími věci pouze smyslově uchopovaného světa, smyslově poznatelnou a uchopitelnou realitu. Na druhé straně má duchovní věda jiné nástroje a také metodiku budování a kultivace jedincových vědomých schopností. Týkají se jak širšího vnímání vědomého života, tak i událostí v nad-smyslovém a duchovním řádu a rozměru života, světa a na dalších úrovních.
Pokud by čtenáře tyto metody a stupně poznání duchovní vědy zajímaly, najde je zpracovány například ve Steinerových spisech Jak dosáhneme poznání vyšších světů?; Duchovní hierarchie a v dalších jeho dílech. I když připustíme veškerou možnou kritiku, můžeme se s metodami a výsledky Steinerových bádání alespoň seznámit a zabývat se jimi.
Nebudu zde psát obšírně o jednotlivých kulturních epochách v pořadí, v jakém ve Steinerově pojetí následují. Laskavý čtenář, kterého Steinerovo pojetí kulturních epoch zajímá, si jej jistě rád vyhledá sám. Pokud by chtěl někdo jen nahlédnout na stručný nástin tohoto pojetí, může jej nalézt například zde:
http://ografologii.blogspot.cz/2013/07/rudolf-steiner-evoluce-lidstva.html
–
Co je zarážející u konfrontace a vyhrocení v současném děním ve světě je, že lze (podle mého názoru) vnímat nejen to, jak se s velkou dynamikou střetávají nejen národnostní (a také nábožensky a hodnotově ovlivněné) kultury, ale jak zároveň doslova slábne PODPORA dosavdní inspirace epochy lidského materialistického individualismu: Lidé ve velmi obtížných životních situacích stále více vnímají, jak „mělký“ cíl v podobě úprku za vidinou peněz a bohatství směrem na Západ. I když se zdá, že míra lidského egoismu, rivality, nectností se rozšiřuje a graduje, je to spíše završení určitého krajního vyhrocení a (doufejme) jeho postupné doznívání a otevírání pro kroky novým směrem.
Lidstvo mělo (podle Steinera) v této kulturní epoše svého vývoje dokončit svoji krajní zkušenost s vyhrocenou individualitou naplněnou osobnostním egem, zájmovou vyhraněností a odděleností jednoho od druhého. Přes značné negativní rysy není třeba tuto periodu zavrhovat. Měla a má svůj přínos v tom, jak se postupně lidé učí jednat každý za sebe a nést za své úmysly a činy odpovědnost. Tuto epochu Steiner nazval EPOCHA ANGLOSASKO-GERMÁNSKÁ. Je třeba za ní vidět nejen rozvoj průmyslového materialismu, bankovnictví a dalších složek, kde dosud vedení měla Británie, USA a Německo (a v poslední době sílí vliv Číny). Jde spíše o to, že v této epoše se realizuje lidská osobnost v jejím rysu oddělené a po úspěchu prahnoucím individuality, které jde hlavně a především o materiální bohatství a egocentrickou dominanci býti elitou a druhé svým způsobem „mít v hrsti“.
Po této epoše, na jejíž rozhraní se dostáváme, bude podle Steinerova pojetí následovat v pořadí šestá, EPOCHA SLOVANSKÁ. I zde je třeba se dívat na označení hlavně jako na přínos určitého typu mentality, charakteru a jistého rysu a projevu společnosti a lidí v ní. Každá epocha se jaksi kultivuje a rozvíjí pod inspirativním vlivem (Steiner zde hovoří o archandělech jednotlivých epoch). V následující Epoše Slovanské bychom měli být svědky toho, že lidé napříč kulturami a národy pochopí meze ega a oddělenosti. Stane se zřejmým, že člověk je kromě svého organismu (těla) a mozkového vědomí (pro smyslové vjemy a uvažování o okolní smyslové realitě), vybaven také duchovní složkou, jejíž uvědomování a možnosti by měl objevovat. Z toho pak – u těch, kteří budou logiku tohoto vývoje v sobě rozvíjet – poplyne charakteristické zvýšení vnímavosti, citlivosti a sounáležitosti. To bude postaveno na principech rodícího se „skutečně živě propojeného sou-cítícího společenství“ propojených bytostí, nikoli pouze výkonných „ego-jednotek“, soupeřících či dočasně kolaborujících jedinců.
Tato epocha má ukázat, že dávno ztracené schopnosti vnímat i mimosmyslově (nad-smyslově) je možné a prospěšné, ukázat, že každý jedinec je postupně schopen se rozvinout do nejlepší „varianty sebe sama“ ve spolupráci s druhými a projasnit vlastní charakter. Hodnoty altruismu budou poropojeny s ceněním si dosažených schopností a odpovědností jak za sebe, tak za „celistvost“ živého světa. Pokud bychom v tomto vývoji sledovali přínos oblastí a národů považovaných za slovanské, míní se tím nikoli jejich „status quo“, ale jejich předpoklady rozvíjet a podporovat rozvoj a uplatňování kvalit: „citlivě vnímat pravdivost a zájmy jedince v rámci rozvoje celku“ a dokonce se za pravdu „celku“ (ve smyslu ideje naplněné dobrem pro veškerenstvo) obětovat. Schopnost uskutečnit soudržnost jinak, než na pouze tržním a byrokratickém systému. Jde o přechod od spekulativního a vyhraněně osobního chování k odpovědně individuálně-pospolitému a hodnotově konkrétnímu jednání. Nikoli tedy o nějaký (materialistický) socialismus či komunismus, ale spíše o komunitní a vnitřními zájmy sdílené pospolité „sou-žití“ růzností v celku.
Každý si můžeme povšimnout, že míra pohostinnosti a přátelské vstřícnosti je mezi národy (v místních komunitách a rodinách) na různých místech planety velmi různá. Tam, kde ještě platí staré: „Host do domu, Bůh do domu“, jsou často ekonomické podmínky velmi skromné. Přesto a možná právě proto se jsou schopni se o to málo dělit a radovat se ze setkání. Jsou zde živé životní kvality jako obětování či dar druhému, přirozená štědrost a nezištná laskavost jsou tím, což mnoho z nás v našem „hmotně bohatém“ světě postrádá. Ovšem právě tyto projevy života jsou podle mě navýsost žádoucí. Umožňují změnit chladnou atmosféru kalkulu a odměřenosti ve vztazích na závan čerstvého vzduchu. Jsme schopni se opět radovat jako tomu bývá u rodičů právě narozených dětí.
Uvidíme, zda a případně jak dlouho potrvá, než se idea postupného vystřídání epoch naplní tím, co bylo předloženo ve Steinerově díle a v dílech těch, kteří měli a mají schopnosti systematického a argumenty odůvodněného duchovního nazírání a duchovně vědeckého rozhledu.
Po šesté kulturní epoše bude následovat sedmá, nazvaná FILADELFSKÁ, která nese svůj název ve smyslu „vše-bratrská“. Rudolf Steiner toto pojetí kulturních epoch podpořil tím, co je již naznačeno v Bibli, konkrétně v novozákonním Janově Zjevení, tzv. Janově Apokalypse.