Válečná situace na Ukrajině, v Izraeli a Gaze, v Iráku, Sýrii, Jemenu…
Z pohledu regresní psychoterapie jsou všechny bytosti (nejen člověk, ale třeba i vědomí zvířat) v prostoru, kde se válčí, vystaveny buď traumatu z obav a strachu o život, nebo přímo šoku a panice (stavu zúženého vědomí). Zažívají fyzické bolesti a psychické stavy strachu, ohrožení a paniky, které se dostávají na práh snesitelnosti.
Zkuste to vysvětlovat někomu, kdo propaguje válečnou taktiku a chystá se dobývat nějaké území a tím i zabíjet vojáky, civilisty a zvířata po tisících! Buď je to člověk silně necitlivý, nesoucitný (zřejmě nebyl ve válce na bojišti či na ničeném území a bolest druhých /ani svoji/ není schopen spoluprožívat – zatím!), anebo je jeho prahnutí po konfliktu výrazem jeho vnitřního světa, kde namísto své životní cesty hledá „někoho“, koho by mohl ze spackaného osudu obviňovat a v touze po satisfakci jej pokořit. Pak je tu ještě možnost, že lidské a jiné životy bere jen jako kulisu svého prahnutí po slávě, moci a zisku.
Psychické stavy, kterou jdou za práh snesitelnosti jsou v takovýchto válečných situacích (podobně jako při světových katastrofách) „okamžitě zapouzdřeny“ i s příslušnými nestrávitelnými emocemi, které je doprovázejí. Vzniká tak situace vnitřní traumatizující události – při zúženém stavu vědomí. Jde o jistý druh zablokování, abychom nezešíleli bolestí nebo neúnosným psychickým tlakem.
V řadě těchto vyvolaných traumat není jasné, jak dlouho bude jejich možná „aktivizace“ k dispozici. Většinou se jejich „spouštěč v psychice“ (a následné znovuoživení) může spustit v tomto, nebo i v dalším vtělení. Duše si svá traumata (v podobě stop a živých zápisů) odnáší a zase přináší na svět, dokud nejsou vyřešeny a uvolněny (zpracovány). Bez uvolnění takových „pouzder s jedem bolesti“ bude vždy možné jitřit a vyvolat staré rány. Jako bychom ve světě zapoměli, kdy a kde jsme ony rány a nestrávené bolesti utržili. Je to jako dlouhý stín osobní historie, který přesahuje fyzický život, kde se ale bez průvodce nevyznáme. Je skutečně hrozné, jakým stopám a jizvám na duši i těle jsou ochotni válečně brojící lidé vystavovat sebe i další bytosti, když obhajují válku a démonizují někoho tak, aby měli důvod k jeho zabití.
Extrémní polohu konfliktu má fyzický zánik a zjištění „co je pak, po tělesné smrti“. Člověku, který získal určité mimosmyslové schopnosti, se může naskytnout pohled (vhledem do oblasti bojiště), kde vnímá bezradně vrávorající a v stavech strachu a bolesti se topící duše těch, co právě opustili tělo. Pokud jde o duše těch, kteří jsou schopni „náraz hrůzy“ ustát a jsou-li se svým osudem smířeny, většinou si povšimnou Poslů a Průvodců, svých „andělských strážců“, a mají šanci odejít do nebeského Světla.
(Tím samozřejmě nechci nijak brát náhled materialistům, kteří věří, že jsou na světě (hlavně tělesně, jakožto fyzický organismus) jen jednou a že smrtí se „veškeré vědomí vlastního života“ rozplyne jako pára nad hrncem. Je to často situace tápání v tom, proč jsme se sem narodili a přišli žít – a právě tak tápání, proč náš život mizí – tu dřív, tu později – a co by mělo poté následovat jiného, něž pouhá nicota.)
Pokud jsou duše nebohých obětí války v silném rozrušení a emocích, může se jich rychle zmocnit „vize zoufalství“ a to na dosti dlouho. Uvíznutí v traumatizujícím stavu může být pro danou duši vizí, kterou bychom v našem pozemském měřítku mohli měřit na roky a dokonce celá staletí. Vize takové „duše v utrpení“ nemá trvání v logice našich denních a nočních dob. A traumata často působí o to silněji, čím „materialističtějšího náhledu na život“ daní jedinci byli – a čím více lpěli na svém dosavadním životě, těle, majetku, pozici či svých blízkých.
To je práce pro regresní psychoterapeuty a lidi vnímavé na nadsmyslové úrovni, kteří mohou těmto nešťastným zbloudilcům v orientaci pomoci. Podobně lze pomoc nasměrovat cílenou modlitbou, přímluvou a vyzařováním světla ze srdce a také prostřednictvím cílených meditačních praxí soucitu a orientaci na místo pomoci. Člověk soucitný si bude pro své bližní vždy přát, aby našli bezpečné útočiště a domovský prosotr, ať už zde na Zemi nebo v duchovním rozměru. K takové orientaci, uvolnění traumatu a pomoci je však jistý předpoklad, že bude dotyčný pomocník schopen se stavem oněch „zbloudilých a trápících se“ komunikovat a nezůstane pouze u abstraktního myšlení.
Všem, kteří mají pochybnost o výše zmíněném pohledu na utrpení, doporučuji povšimnout si, jak vnímavé jsou malé děti ke všem projevům života kolem sebe. Je to jen malá část oné velké vnímavosti, která se otevírá na prahu života a smrti. Válečným štváčstvím a idealizací válečného konfliktu, který si jakožto lidé přivoláváme, ukazujeme jen svoji nezralost a nedostatek pochopení toho, jaký stav těla, mysli a ducha se válečném běsnění děje a jak přetíná žílu života a zasévá stíny traumat.
Chápu, že v dnešní době není pacifismus a snaha o upokojení mezilidského napětí v módě. A také to, že jsou situace, kdy je třeba jít i bojovat a životy chránit. Málokdy se však poštěstí bojovat s emblémem vysokých ctností, pravdivosti a ochrany slabých a bezmocných – se skutečně žitými a hájenými hodnotami jako třeba v bájné družině Artušově.