V současném zmatku a propagandistické válce je hlavním předmětem „zájmů“ rozdělit každou celistvost, každou společnost uvést do stavu nesouhlasu jednoho s druhým. Lidem znesvářeným se snadněji vládne zastrašováním a ukazováním na domnělé zlo.
A tak je pro někoho výhodné stavět skupinu proti skupině, jeden ideologický koncept proti druhému. Oficiálním se stává to, co je hlásáno vysílacími a tištěnými médii a těmi, kdo v nich mají „pozici mediální hvězdy“ a „zastánce jediného správného směru“.
Hlásáno může být v takovém ideologickém rubání se hlava nehlava cokoliv: přepisování dějin a motivace vítězů, ospravedlňovat roli hlavních agresorů. Dá se glorifikovat „mírové vyzbrojování“, i ukázky zbraňových systémů proti již pečlivě vybranému nepříteli. Dá se kriminalizovat ty, kteří si dovolí nesouhlasit či se odlišovat od mainstreamu, který tvoří „hlásná trouba“. Vykreslovat v prostoru démonizované zlo, které ještě včera neexistovalo (a možná reálně neexistuje ani dnes). Zasít svár a nenávist, to je prostředek k dalšímu souboji o kořist a zisk…
V celé této dopředné ideologické bitvě nemá vůbec smysl hovořit o nějakých reálných hodnotách, které ti dobří hájí vůči těm zlým. Skutečné hodnoty vždy míří do ohniska, do samého středu člověka, skupiny, celku – spojují, stmelují, naplňují vnitřním mírem. Vyzařují laskavost, pochopení a hledání propojenosti a sjednocování, na nichž se podílejí různé individuality – každá svým přínosem.
Zájem hledat a sdělovat jen ověřenou a pracně nacházenou pravdu (tedy i Pravdu) z vyššího, vnitřnějšího rozměru duše měl Kristus, jeho učedníci a také naši velikáni Mistr Jan Hus či Jan Ámos Komenský. Pravda jako kategorie je transcendentálii, tedy je třeba k ní vzhlížet v její čirosti nejvyšší ideji a zároveň pra-reality. Je třeba poodhrnout závoje, jež ji halí nebo imitují.
V našem relativním světě se pak dá rozlišovat „názor, náhled či argument“ mysli. Ten ale bez „pravdy srdcem rozpoznané“ není víc než „osobní pravdičkou“ či jen myšlenkou, postojem bez vyšší opory. Chce-li kdo být vnitřně sloučen s Pravdou o niž je řeč, je důležité nejdříve veškeré rozdělující „pravdičky“ opustit, opustit i své ego s vytrubující a stranící osobností ideologickou. Stát nahý a připravený hájit pravdu, sloužit pravdě, jak toho učinil Kristus a po něm celá řada světců, včetně našeho Mistra Jana.
Jakmile zaujmeme k někomu postoj nenávisti, osočení a válkychtivosti, máme dvě možnosti: uvědomit si nepravdu tohoto postoje, zříci se ho. Druhou možností je pak nechuť rozlišovat Pravdu od naší „pohodlné a výnosné pravdičky“. Pravda stmeluje vnitřně, ve vyšším rozměru a ukazuje smysl života a jeho naplnění v pozemském i vyšším světě. A pokud se děje v našem světě rozdělení, měla by Pravda být čelným zájmem – a služba v ní setrváním. Je to jisté pokorné nepodvolování se lži, pohodlí, zjištným kšeftíkům se svědomím. Podobá se mostu na stranu těch, kdo došli trvalého Poznání, Buddhovství, Kristovství… nebo prostě jen dokázali obhájit ideu vnitřní pravdivosti i v projevu okolního světa.
Může jistě nastat i situace, že kvůli setrvání v postoji Pravdy budeme vystaveni bojovat s druhými. Je to vždy věc ošemetná, ale i zde se dá rozpoznávat. Nikdy nemít zájem druhému uškodit a usilovat tím nejčistším možným postojem o to, abychom sami došli vnitřního míru, nikoli abychom změnili postoj nějakým naším „falešným a zaprodaným směrem“. Každý sám ať zvažuje, zda se chce pokusit (dle svých schopností a možností) nalézt v sobě „ohnisko Pravdy“. Pro každého může být jeho relativní pozemské blaho různé, ale za všemi našimi relativními cíli a potěšeními, za všemi štěstíčky, jsou skryté další naše cesty.
Být v Pravdě celiství, otevření a laskaví ke všemu stvoření… a odmítnout být prostředkem ke lži, zotročení a hysterickému vybíjení druhých – kteří podle hlásných trub „za všechno naše zlo mohou“.