Slovo „respekt“ v sobě zahrnuje více než možná tušíme. Respektovat někoho neznačí jen uznávat, „že druhý existuje“, ale mnohem spíše také úctu k jeho osobitosti a projevu (od nás odlišnému). Respekt je prostředek proti jakékoliv umělé unifikaci a globalizaci. Je v něm uznání práva druhého být jiný, od nás se odlišující.
Jakmile přejdeme do klasického politického či kulturního schématu „posuzování“ kdo je nad a kdo pod, kdo je slabý a kdo silný, kdo smí a kdo nesmí – ukazujeme, že respekt k odlišnosti ve smyslu uznávání druhého odkládáme ve prospěch „elitní či mocenské pozice“. Dnešní svět je zatím do značné míry ještě v kolejích „přetlačování a nerespektování“.
Jakmile někdo druhý, se kterým se setkáme, vycítí, že k němu nechováme respekt, že tedy jej snižujeme nebo mu něco upíráme, ihned bude vůči nám ostražitý, možná i nepřátelsky naladěný. Respekt je vždy spojen s určitou možností družit se, uznat se navzájem a být si v úctě (při veškeré odlišnosti). Je to otevřený prostor k možnosti vzájemně si sdělovat, hledat „společné a rozdílné“ při uznání, že obojí má svoji hodnotu.
Proto považuji respekt (ve smyslu úcty ke druhému) za prubířský kámen jakékoliv debaty o hodnotách a tzv. ctnostech. Respekt v takovém smyslu dokonce může vést do povznesení se nad dualitu našich posuzování, která jinak platí a vůči sobě nás vymezují. Zachovat respekt i tam, kde druhý jedná od nás odlišně (pokud nás tím neomezuje) je výrazem vysokého rozhledu a uznání, že naše ego není jediné, kdo věcem rozumí a jimi dobře vládne.
Navíc jisté zdravé „sebe-omezení“ bývá dobrým tréninkem k tomu, abychom se sami nestali obětmi své nabubřelosti a egoismu. Vyjít si vstříc (bez spekulace o výhodách pro nás) je pomerně vysoká neegoistická ctnost.