Při sledování současných „zájmových trendů“ v hlavních oficiálních zpravodajských médiích ČR nabývám už delší dobu pocit hraničící s jistotou, že velká část obyvatelstva, sympatizující s vojenskou technikou, se vlastně těší, až uvidí tuto nádhernou zabíjecí techniku v akci. Na letiště v Ostravě-Mošnově loni v létě dorazilo prý kolem 140 000 lidí, ve velké míře rodin s dětmi! Přijeli si prohlédnout a obdivovat leteckou a vojenskou techniku! Rodičové seznamují své děti s „válečnými hračkami“, aby je tím fascinovali a motivovali? Ano, jistě, a doma si pak mohou zastřílet ve videohrách nebo jít vyzkoušet i střelbu na ostro, pokud má někdo z rodičů povolení. Kde je nějaký dětský psycholog???
Je věru zajímavé, že my, lidé 21. století, stále setrváváme ve svém krajně materialistickém náhledu, jehož nejvyšší pravidlo je „více viditelných projevů moci a síly!“. Poměřujeme celé národy jako slabé či silné, výkonné či zaostalé, dominující nebo ty v druhé řadě. Je to onen přechod k pohledu na svět, kde platí magické prostředky „dobývání světa“, tak typické pro negativní rozměr astrální. Proto ostatně tak silná příchylnost u dětí k videohrám s bojovými prvky. Tam ale nezjistí,co to značí cítit tělesnou či psychickou bolest či zemřít…
Na rozdíl od snově astrálního rozměru tento náš společný pozemský život není jen hra, kdy se neustálé ničení a tvoření podobá opakované a znovu začínané počítačové animaci. Zemi a její obyvatele lze vyhladit trvale! Bůhví, kam by se v takovém případě všechny ty duše (vědomí) současného lidstva, plné posléze těch nejkrajnějších válečných šoků a hrůz, odebraly. A kolik dalších vtělení by jim pak trvalo, než by tyto v sobě uložené šokující zážitky válečných hrůz emočně zpracovaly. A na jaké planetě v širém vesmírném prostoru.
V ideologii příprav na válku je to pohyb mezi strašením či zastrašováním nejasnou možnou hrozbou a tlakem na to vyzbrojit se vůči stále nově se rodícím protivníkům. To, čím se tento koncert vyzbrojování řídí, je ideologie a politika státu ve spojení se zbrojními zakázkami firem na zbraně.
A teď mi, přátelé, prosím řekněte. Co s těmi prodávanými, vyráběnými a předváděnými zbraněmi bude, když hrozba povolí a vzdálí se? Když by skutečně ti „moudří světa“ řeknou: dost! Inu těm, kdo si na moc a zisky „z cizí smrti“ zvykli, by skončilo jejich výsostné postavení a snížila by se jejich elitní výjimečnost a nedozírné finační toky.
Zeptal bych se jednoho každého rodiče, co učí své děti obdivně a fascinovaně zdravit tanky, obrněné transportéry a bombardéry: Přejete si snad, aby za pár let, až vaše dítě doroste, (posíleno vámi v obdivu k vojenské technice a řádně vychováno některými médii a politiky k „nenávisti“ k jiným národům), šlo používat tu nádhernou naleštěnou milionovou techniku a zabíjet s ní jiné dorostlé děti, matky, otce? Aa aby pak třeba v bojích zahynulo? Na co by mělo být pak, po zbytek života, hrdé? Na nepřátelství a prolitou krev? Opravdu souhlasíte, aby životní projekt, který si duše vašeho dítěte přišla sem do zrození realizovat, byl zastíněn obdivem a výcvikem ve strojích na smrt?
Nerozlišuji při tom, za jakou stranu by šlo zabíjet – zda za ČR, USA, Rusko, NATO, za puč v nějaké africké či muslimské zemi.
Mám za sebe jednoduchou terapeutickou pozici. Ti, kdo vychovávají druhé (zejména děti) k obdivu k vojenské technice by na každém takovém „předvádění“ vojenské techniky a schvalování vojenských základen a navyšování vojenské výbavy měli zároveň podepsat lístek, že se hlásí – v případě vyostření konfliktu s údajným nepřítelem – jako první do bojové linie. Měli by své víkendové volné dny trávit na cvičišti v plné nasazení ve strojích, které tak obdivují. Tak nejlépe ukáží, že chápou, co a proč obdivují, co dávají za vzor svým dětem. Ukážou, kam je jejich mysl vede a jaký je vrcholný záměr jejich nakládání se životem.
A bylo by dobré, kdyby se „boj milující jedinci“ odebrali na nějaké vzdálené pouštní místo, kde nebudou ty, kteří v zabíjení nevidí smysl, ohrožovat.