Jistě to znáte. Každý se dokážeme nad něčím rozradostnit, a pokud pocítíme souznění s druhými, bývá naše radost dvojnásobná. Jako psychoterapeut bych k „výbuchům davové radosti“ rád podotknul, co se podle mě při davovém výbuchu radosti děje.
Poměrně málo lidí umí kvalitativně rozlišit mezi skutečným prožitkem (většinou tiché a usměvavé) radosti a výbuchem gejzírů spuštěné emocionality. Tím slovem „rozlišit“míním nenechat se (ve vlastní psychice) slepě strhnout, vtáhnout do výbuchů a záchvatů „opojení z vítězství“ (třeba fotbalového nebo hokejového týmu), nebo propadnout bezbřehé opojnosti z pocitu náhlého nabytých velkých peněz, či z opojnosti lákajících příslibů. Zkrátka neztratit vlastní bdělost.
Možná se někdo zeptá: co je na výše zmíněných projevech špatného?
Pokojný a vyrovnaný (do události vcítěný) pozorovatel by vám mohl hodiny vyprávět, jak se za rouškou lidských emočních (často hysterických) výbuchů doslava prohánějí „energetičtí démoni“ a těší se, kolik vaší vysálané energie (z vašeho jemnohmotného energetického systému) spolykají. Zejména se to týká hysterického smíchu, záchvatů slepého víření oslav (zejména v propojení s alkoholem či drogami). Zdejší astrální rozměr, který proniká naším světem zejména během spánku, ale také během dne, většina lidí energeticky za bdělého stavu nevnímá. Ukazuje totiž zcela odlišnou tvář našeho „psychického světa“ a skladbu „energetické potravy“, kterou my sami umožňujeme.
(Pokud má někdo o takovém „vysávání“ emoční energie pochybnosti, může vyzkoušet zaměřit se na svůj vlastní pobyt v nákupním centru či hypermarketu a vnímat, jak naplněně a energeticky vyrovnaně se cítí při vstupu do něj, jak během pobytu v něm a pak při výstupu ven.)
Dav lidí na stadioně při nějakém napjatém a vrcholném okamžiku vítězství či úspěchu produkuje neuvěřitelné energetické pole z životní energie jednotlivců. Dá se to představit tak, že dav fanoušků produkuje něco jako rozvířený energetický prach, nasávaný v prostoru do mnoha lačných jemnohmotných vysavačů. Možná bychom se všichni divili, kdybychom měli schopnost změřit, kolik životní energie uniká a kam se z nás v takové chvíli rozleje. Paradoxně při „porážce“ se naše energetické pole doslova „kamsi propadne“ a my zoufale žadoníme o jeho dobytí od druhých, nebo ve formě jídla, alkoholu atd.
Pokud si kupříkladu někdo myslí, že rozlévat salvy smíchu a slepé radosti je léčivé, bylo by dobré, aby se ve své vlastní všímavosti rozhlédnul, co všechno se po „slepé a bezuzdné davové vlně“ v něm rozlilo, co začal nevyžádaně sdílet. Tak, jako víme, že během období nákaz chřipkou se dá nejlépe nakazit v davu (dopravní prostředky, přednáškové sály) a ve velkých skupinách lidí (záleží samozřejmě hodně na naší obranyschopnosti), tak podobně se můžeme v jiném případě nechat emočně „vysát“ nebo „prolít“ davovými hysteriemi, smutky, výbuchy emočního neklidu apod.
Co všechno se v davu „energeticky děje“ by nám jistě mohl říci psycholog či terapeut zabývající se psychologií davu, lidské masy. Zde postačí, že lidé obyvkle v davu hledají uklidnění, že nejsou sami, úlevu z (většinou falešného) sdílení identity – „Kdo neskáče, není Čech!“ – a také fascinaci cizími úspěšnými vzory. Ovšem jejich vlastní individualita v takové chvíli podléhá všeobecnému šumu, pískotu či pokřiku tisíců (emocí) vybuzených salv.
Nejchmurnější na celé věci je, že jako jsou lidé schopni davově podléhat „démonům opojení vítězstvím a úspěchu“, právě tak se dá celé davové psychózy manipulativně zneužít politicky, vojensky atd. I zde je identifikace s vítězstvím a úspěchem patrná, a také zde odcházejí „poražení“ – ale na rozdíl od sportu „na věčnost“.
Abych se vyjádřil jasně, také jsem dříve rád chodil na fotbal či hokej, také jsem párkrát byl na nějaké manifestaci – a z něčeho se tam radoval – ale ohledně pobytu v davu volím dnes raději střízlivost a všímavost, neboť za zdánlivě „jásající radostí“ se toho uvnitř skrývá opravdu mnoho.