V posledních několika letech jsme svědky nové dynamiky napětí a válečných konfliktů v mnoha ohniscích po celém světě. V oblasti Blízkého Východu se prolínají náboženské konflikty islámských vyznání s politikou mocenských zájmů a surovinových nalezišť, kde velmoci mají své zájmy. A za tyto zájmy se platí životy místních. Tak šlechetným mocnářům a firmám „demokratických zemí“ nevadí dodávat do výbušných regionů masivně vojenskou techniku, ba dokonce i školit celá komanda a skupiny.
V regionech ukrajinských se ukazuje masivní cenzura a filtrace „nepohodlných zpráv“ směrem do západních zemí. O tom co bude považováno za pravdu a co se „z informace vymyšlené dá udělat“ se můžeme přesvědčovat už řadu měsíců a let. Takže ty „správné nevylhané zprávy“ o situaci třídí ti, kdo sami „dělají pořádek“ po vojensku a ideologicku.
Již od začátku konfliktu s tzv. separatisty je vidět na straně ukrajinské vlády neochota jakkoliv se se „vzbouřenci“ dohodnout a něco pro budoucnost celé Ukrajiny udělat. Čím dál více prosakoval a prosakuje onen odpor k rusky hovořící a píšící části obyvatelstva v jihovýchodních regionech „jednotné Ukrajiny“ – zákaz ruštiny jako oficiálního jazyka, zákaz ruských zpráv a ruských médii, cenzura internetu a maximální mobilizace proti všemu ruskému, tedy rozumějme „podvratnému“ (včetně výpomoci ideologií vytahování politických mrtvol typu Sovětský svaz, Stalin, komunisté atd.). To, že s touto zlovolnou mediální politikou asi někdo přišel, někdo ji dopředu rozvrhl a platí tuto show se ani nemusíme šířit.
Ani na straně tzv. separatistů jistě není jen holubičí nátura a kladní hrdinové – zvláště po tisících obětí v těchto regionech, který zahynuly díky tažení ukrajinské armády s polovojenskými formacemi ve střetech se separatisty. A připočíst je nutné i to, že díky eskalaci studené války je tu na všech stranách, tedy i na té ruské, ideologicky napilno a nyní už zkreslují tu i onde obě strany. Avšak o záchranných táborech pro statisíce těch ubohých, co z „báječné Ukrajiny“ prchli před hrozbou zabití na Východ, a o které se za hranicemi Rusové nyní strarají, aby tito přežili, se v západním tisku nedozvíme nic. Inu, takové zprávy se nehodí, tedy je škrtněme. Ovšem obyčejní lidé v nouzi jsou jistě rádi za jakoukoliv pomoc.
Mne v tuto chvíli nejde ani tak o ideologický a mediální souboj NATO a pro-válečných médií (po boku s výbojným ukrajinským ministrem války) vůči Rusku. Na celém střetu bych rád upozornil na jeden důležitý a nepřehlédnutelný bod. Jím je OBVIŇOVÁNÍ.
Už od začátku konfliktů na Ukrajině jsme svědky obviňování, špinění, zlovolnosti namířené vůči všemu ruskému. Tento FAKT se dá lehce dohledat v denním tisku a ve zprávách telivizních. Pokud se pletu, rád bych viděl nějakou střízlivou notu (v našich médiích jsou střízliví a profesionální komentátoři typu Petránka či Spencerové bráni jako „zaprodanci“.) V oficiálních médiích sledujeme odpor a prohlubování záště vůči všemu, kde se byť jen mihne postava ruského prezidenta, nebo jakákokliv kladná zmínka o Rusku a jeho obyvatelích v minulosti i v přítomnosti. Navíc je tu celá řada reportérů na drátku, kteří vytvářejí a živí děsuplné vize budoucnosti, kde prý Rusko chce zabrat a zničit bezmála celý svět. Rusko je náhle hodícím se „zlem světa“ a všichni, kdo zmiňují směrem k Rusku něco kladného, jsou právě tak hodni odporu, obviňování a zastrašování. Hysterie, která se již táhne déle jak rok nabírá na síle a útočnosti – a je úplně jedno, zda je živena nějakým impulsem z druhé strany, nebo jen starou pověrou o Rusech či všeobsáhlou desinterpretací údajné ruské povahy, ruské duše, či se vytahují kostlivci sovětské éry. Vše se náramně hodí. Jde o to křičet a ukřičet každého, kdo kladně hovoří o něčem ruském v minulosti, současnosti nebo dokonce v budoucnosti.
Nevšiml jsem si (a to se snažím zpravodajství celekem mnohostranně sledovat), že by kromě skutečně ideologicky nepříčetného Žirinovského někdo z ruské politické reprezentace takto křičel, špinil a „popravoval“ třeba prezidenta amerického, britského premiéra nebo německou kancléřku. Že by „zlo“ nemělo zaptřebí veřejně poplivat nás na Západě?
Jak je to zvláštní svět. Jste-li v politickém a mocenském boji, kde jde o to porazit soupeře jakýmikoliv prostředky, je dobré ledacos. Pálení figuríny prezidenta Putina veřejně na ukrajinských náměstích dospělými, (které to tamtéž učí děti, dokonce za přítomnosti učitelů! – inu boucnost a výchova). Neboť Putin je zlo, pomyslná Morana, kterou lidé na jaře zapalují! Křik západních politiků a zastrašování Ruska, mediální přepracovávání dějin, kde hlavními osvoboditeli světa od hitlerovského Neměcka za druhé světové války byli nakonec prý západní spojenci – zatímco role sovětské rudé armády se marginalizuje a relativizuje. Respektive ideologizuje se tam, kde se totéž nedělá se stranou západní.
A v pobaltských republikách se zatím ostošest zbrojí a oživují se „tradice“(byť zatím jen v menších skupinách) dědictví hitlerovské kolaborace – západními médii tiše přehlížené, někdy dokonce prostě jen bez posouzení proklamované. Ostatně jako by se na Hitlera raději zapomínalo. Nakonec se ještě dozvíme, že to byl vlastně dobrák, který nás chtěl zbavit Stalina! Pak už ale není daleko k pokřiku: Ať žije Říše! A když jsme u těch údajných „komunistů“ (což jsou prý dnes všichni, kdo se opováží kritizovat Západní spojence a jejich tažení směrem k Rusku) – hleďme jak rychle nevadí americkému prezidentovi přátelit se se „zarytě komunistickou Kubou“. To se bere jako příklad skutečného mírového úsilí.
Za takovéto situace se, bohužel, nedějí žádné demokratické protesty či mírové pochody protiválečné, žádný pacifismus ani květinové děti. A zvláště ne na „demokratické Ukrajině“. Jako bychom se zde v západní civilizaci rozhodli, že prostě v Rusku nežijí plnoprávní lidé s právem na vlastní volbu života, jaký si přejí. Nebyl jsem nikdy zastáncem jedněch proti druhým, a to ani stranicky. Nestojím ani v pro-ruské či v pro-americké linii. V každé zemi žije spousta rozumných a citlivých lidí. Je mi cizí prát se pro ideologii a cítím se spíše jako světoobčan. Nemám zájem zničit tuto krásnou planetu pro to, že někdo zlovolně někomu hrozí válkou. Jen nevím, kde se v totmo dnešním světě lidé mohou dovolat situace, kdy na ně nebude ideologicky a vojensky mířit druhý, třeba soused, obiňujícím prstem s hanobícím gestem a kde přestane jeden druhého udávat a skutečný obraz o jeho životě po svém křivit.
A pokud existující politici, kterým je lhostejné, že miliony či miliardy lidských duší „pustí“ (pro své zájmy) válečným komínem, pak by takové politiky bylo dobré co nejdříve zastavit.