Touto otázkou jsem začal zabývat před několika lety a to ze zcela praktických důvodů. Zážitek mého posuzování a hodnocení druhých byl konfrontován s kontemplačním pohledem mého meditačního učitele. V daru jeho pohledu se mé ego v tu chvíli dočasně sesypalo a zbyl zde jen jakýsi oněmělý pozorovatel toho, kým se zdám být, co ve skutečnosti z pozice ega konám. Díky tomuto záblesku „dočasného rozsypání ega“ jsem poodhalil, kolik ještě práce s tímto přízrakem ega mne čeká.
Dnes bych to nazval krátkým, ale velmi razantním „přetnutím ega“ – jakousi praktickou a ústřední ukázkou. Tento záblesk pravdy o sobě mi dal více než hodiny meditačních cvičení, terapeutických výcviků a stal se skutečnou výzvou k proměně. Uvědomil jsem si, že přemoci vlastní ego s jeho lákajícími nabídkami je zároveň ústřední téma pro ne-egoistickou možnost terapie pro druhého. Pro práci regresního psychoterapeuta (a vlastně každého zodpovědného terapeuta) je to věc zásadní. Netahat vlastní představy a tendence do oboru terapie a snažit se vzdálit se z pozice ega. Dostávat se k člověku, který trpí traumatem, v pozici uvolěněné od svého ega.
Zda takovou výzvu zaslechneme a nahlédneme, se jeví být věcí zásadní. Ani hodiny meditací a tzv. „terapeutické práce na sobě“ – (jak o tom píší někteří terapeuti a léčitelé) – neumí ručit za to, že nebudeme setrvávat ve stínu návyků svého ega, že nebudeme jen „předvádět“ divadlo své „osobnosti“, které na výsluní ega sloužíme.
Hlásat dobro, soucit, lásku ke všem a všemu totiž není totéž, co se tvrdě a v nárazech učit sám na svém egu. Hlásání „spirituálních“ a jiných úspěchů, které nikam nevedou, nikomu nepomůže. Je to jen další přetvářka. Čím tvrdší zkouška, tím větší pokrok. Ani meditace není všemocná oproti našim návykům a neuvolněným osobním traumatům, které u sebe ponecháváme nedotknuty.
Jsou terapeuti, (jinak velmi sympatičtí lidé), kteří i při setkání s tématem „duchovně léčitelské pomoci“ zůstávají v podstatě egoistickými a předně si hledí svého image, finančního či jiného ocenění. Vlastní image především, služba druhým až podle našeho ocenění druhým.
Na přímou otázku, zda existuje „ego terapie“ lze snad odpovědět dvojím způsobem:
Na úrovni terapeutických kurzů a školení nikoli. Jde výhradně o „vnitřní práci“, která ego odetne v příhodných a exemplárních situacích. Na úrovni skutečné cesty skrze naše vlastní omezení, skrze konfrontaci s námi uměle vybudovanou „stínovou osobností“ taková možnost existuje.
Anthroposof Rudolf Steiner se při svém výkladu o pronikání do vyšších duchovních světů na úrovni duše vyjádřil velmi přesně. Před tzv. strážcem prahu je třeba odložit vše osobní, vše námi upřednosťnované, každou výhodu, kterou jsme si osobnostně vytvořili. Vzdát se, pustit se – a pak je nám dovoleno vejít dál. Kdo není schopen pustit se svých „preferencí a závislostí, svých připoutaností“, nevejde.
Rudolf Steiner k tomu píše: „Kdo skutečně vykoná praktický vstup do světů, jež otevírá iniciace, tedy má zkušenosti s nadsmyslovým prožíváním, ten ví (jak hned uslyšíme), že u sebe musí nejen proměnit mnoho jiných věcí (mohl bych rovnou říci, že je musí zanechat u strážce prahu), ale musí zde také odložit mnohé ze svých zvyků, představ, pojmů a idejí, než může vniknout do nadsmyslových, vyšších světů“. (Rudolf Steiner, O iniciaci, s. 50)
Usměrnění a ovládnutí říše ega, zvláště tam, kde směřujeme k narcismu, pokrytectví a sobectví, a s představami, které si osobě nepravdivě vytváříme, je pak bezprostředně svázáno se „službou pravdě“. S vnitřním příklonem k obnažené Pravdě – tedy k jisté poctivosti k sobě i ke světu. Je to oběť ega na oltář hledání a nalézání výsostně Pravdivého. Bez upřímnosti k sobě (a o sobě!) taková cesta uskutečnit nelze.
Rudolf Steiner k tomu dodává: „Pravda a pravdivost – to je nejvyšší zákon. Co pomůžou všechna proroctví, co pomůžou všechny charakteristiky nadsmyslových skutečností, nejsou-li ponořeny do lázně nejupřímnější, nejpoctivější pravdivosti!“ (Rudolf Steiner, O iniciaci, s. 24).