Reklama
 
Blog | Pavel Sobek

„Světy včerejška“ a ulpívání na minulém

Pozemský svět, ve kterém žijeme, poskytuje člověku kromě přírodního prostředí (na kterém se podílíme) i možnost volby a progrese. Jako regresní psychoterapeut se snažím lidem pomáhat s traumaty, jejichž kořínky a kořeny sahají do bližší či vzdálenější minulosti. Nesnažím se je přesvědčit o existenci jejich minulých vtělení, spíše je vedu k bdělé situaci, že se kamkoliv „do minula“ lze z přítomného okamžiku obrátit, rozhlédnout se a vybavovat si, co se jim „kdysi“ stalo. Tam, kde to pomůže k odblokování bolestných a jinak emočně nepříjemných stavů, tam, kde se v celém systému těla, psychiky a duše „uleví a prosvětlí“ a natrvalo odezní potíže, mám spolu s oním člověkem radost z jeho úlevy a poznání, kterého tím nabyl.

Kromě toho, co jsme dříve prožili, jsme neustále konfrontováni s „okamžitou situací“. A někdy se pokoušíme o progresi, o náhled na to, co nás čeká (nebo může čekat). Někteří se uchylují k věštbám, prognózám a astrologickým předpovědím. Tam, kde druzí sledují „hádání o budoucím“, třeba na způsob karetní symboliky tarotu, snažím se používat dva podivuhodné nástroje, které mi při jejich správném používání fungují.

Prvním z jich logika (včetně používání „selského rozumu“) ve věci příčin a následků. Pokud zavdávám (i nevědomě) podnět a příčiny, můžu očekávat také důsledky. Logika se týká i okolností, silového pole v mém záměru a vyslání impulsů – třeba strachu, agrese, bázlivosti atp. Ovšem samotná logika toho, čeho si běžně všímám mi nepostačuje k odpovědi v celém kontextu. To, co si z žité reality uvědomuji, je jen zlomek, část, která závisí na mé bdělosti. Záleží také ve velké míře na aktuálním obtěžkání vnitřními engramy (záznamy bolestné povahy), které mě ovlivňují. Není totiž možné, aby někdo, kdo je aktuálně zaplaven nezpracovanými emočními stavy, psychickými podprahovými informacemi s varovnými signály: pozor, tohle tě ohrožuje! – měl k dispozici objektivnější a úplnější obraz o realitě svého a okolního života. Řečeno jednoduše: míra bdělosti, míra nezatíženosti signály o domnělé hrozbě či bolesti (fyzické i psychické) rozhoduje, jak široce se ve vědomí vůči realitě orientuji a stavím, kolik z ní zahlédnu a na jakých úrovních. A v nemalé míře je to o schopnosti používat tzv. rozšířených mimosmyslových schopností. To vše rozhoduje o tom, jak komplexně a vědomě jsme schopni vnímat a vyhodnocovat, co se v našem životě odehrává.

Reklama

Tento článek je vlastně zaměřen na „STAV ULPĚNÍ V JIŽ MINULÉM“. Tak jako bývá výhodné uvolnit emoční bloky naší bolestné minulosti, abychom plněji žili své „tady a teď“ (a vcházeli v budoucí), tak je velkou přítěží ulpívat v minulém, fixovat se na ně a trvat na něm. V mocnostech vyšších světů byl kvůli tomu ostatně sveden nejeden souboj „s opozdivšími duchy“ luciferskými, nepřejícími progresi lidské (i jiné) duše. Mám řadu praktických zkušeností s tím, co se děje s duší člověka, která se po smrti těla odpoutá – a neodejde nahoru do Světla (božího království). Zůstane-li trčet v tzv. astrální vizi minulého života, upne se její „stav“ k vizi něčeho, co už fyzicky ani psychicky přímo ovlivňovat nemůže. V takovémto neuvědomovaném bezčasém ulpění může (jako v kině, kde se pořád opakuje oblíbený film jejího předešlého fyzického života) motat poměrně dlouho. Její, s minulostí neusmířený, stav se stále fixuje k ochraně nabytého majetku, k domnělé moci a nutkavosti chránit někoho z (již minulé) rodiny, k vizi, že jistě dosáhne úspěchu (který jí byl v daném životě odepřen).

Na takovémto připoutání se k minulosti není nic, co by mohlo ono „vědomí-duši“ trvale uspokojit. Právě tak se dívám na situaci, kdy se jako tělesně žijící lidé obracíme a fixujeme „na minulém“. Výtěžnost pro naše směřování dál nebývá velká. Z minulosti můžeme čerpat zkušenosti, podněty a inspirace, ale kráčíme dopředu. Naše výzvy jsou vždy aktualizovány a přítomné. V extrémním případě bychom mohli dopadnout s „ohlížením se“ jako pověstný Orfeus, který vedl svoji (již téměř vysvobozenou) Eurydiku z podsvětí a nesplnil podmínku, že se nemá ohlížet a má kráčet kupředu a vést ji k životu. Navždy ji ztratil, jakmile se ohlédl a ulpěl pohledem v onom přežitém, bezčasém, „v podsvětním astrálnu“ – zde ještě neseném na tváři  Eurydiky.

V praktickém smyslu je pro mne důležité sledovat logiku změn ve svém život i v životě společnosti, kde žijeme. Jestliže se končí éra jedné velmocenské politiky, načíná se zároveň jiná. V každé z nich je skryto určité možné obohacení lidského sebe-uvědomování. Jednou zkušeností je krajní oddělování a egoismus – ale zároveň s tím možnost učení se nést osobní, individuální odpovědnost. V dalším období třeba budeme před výzvou sebe-vědomého jedince ke spolupráci s druhými (bez hlavní a vnucené ideologie). Lidem je často líto, že už neexistují doby starého Egypta, starého Řecka, Římské říše, Tibetu, indiánských kmenů… Na zhodnocení toho, proč se vlivy a inspirace, ba celé civilizace „loučí“ a jiné přicházejí bychom potřebovali opravdu velmi silnou jasnovidnost a vědoucnost…

Avšak to, co za sebe mohu říci je, že dobré bytosti horních světů mají rády evoluci, rozvíjení nových schopností a odvahu jít kupředu a zdolávat překážky. Minulé je třeba proměnit v současném a rozvinout v budoucí. Pokud tedy nechceme zaujmout pozici lhostejnosti k času, kultuře a vlastnímu charakteru, pokud si přejeme být „činnými, evoluce schopnými bytostmi“.