Světy včerejška jsou vždy něčím, co už své překážky, zážitky a zkušenosti poskytlo a vyčerpalo. Mrtvola se obtížně oživuje, když z ní život a duch (z vlastní volby) odešel. Je tu kontinuita živých životů – ale tu nese duše (duch) a nese ji jako nabídku, kudy dál a hlouběji pro životní zkušenosti.
Občas se rozhlížím, jak si lidé kolem myslí, že se máme navracet k šamanství, starým náboženstvím či epochám. Že tam to bylo lepší, že tam byla jakási pravda. Proč? Pokud v nás z těch období žije něco „přítomně“, nyní, a poskytuje to životodárnou a hlubokou lidskou a duchovní zkušenost pro „cestu dál“, pak jistě. Jsme každý svým způsobem poutníky. Nejsme vybaveni stejnými těly, stejnými organismy a stejně smýšlejícími jako byli lidé před 2500, 5000 či 15 000 lety. Tak jako inkarnace nejsou jen nesmyslně se točícími a zbytečnými kolesy nebesko-zemského života. Pořád se posouváme, ať chceme nebo ne. A učíme se.
Světy včerejšků mohou být pak často jen „memento mori“ a DUCH ZPÁTEČNICTVÍ“ se může stát ne rozvojem a evolucí, ale zatuhnutím a brzdou rozvoje a zkušeností.
–
Všechny proběhlé epochy lidstva naplnily určitou ideu – Babylón, Egyptské dynastie, Řecko a Římská říše… Nyní jsme, zdá se, dospěli na vrchol egoistické a individualistické zkušenosti epochy Germánsko-Anglosaské.
Mělo to smysl dívat se, jak se projevuje na jedné straně mocenská manipulace jedince, jeho vychytralost a egoismus – na druhé straně se hromada lidí naučila brát za svoji „individualitu“ a život odpovědnost. Následovat bude zřejmě zkušenost jiného typu. Zpočátku „astrální“ a konfrontační chaos a souboje těch, kteří se snaží udržet u moci v modelu starého světa včerejšků. Nepochopili, že jak éra bolševismu, tak i éra individualistického kapitalismu je u konce.
Rudolf Steiner o dalších dvou nadcházejících epochách psal jako o epoše „Slovanské“ a epoše „Filadelfské“(všebratrské). Opíral se přitom o to, co je předpovězeno v Bibli, konkrétně v Janově apokalypse o sedmi andělech a pečetích. Slovanská epocha nebude „panslovanská“ ve smyslu nějakého vnucování slovanství jiným, ale spíše bude specifickým přínosem určitého daru duchovní a lidské niternosti a hlubší (cítivé, mateřské) zkušenosti (tak jako v jiných aspektech něco světu přinesl starý Egypt, Řím, Německo-Anglosaský duch atd.).
Spíše se bude prosazovat něco zatím pro lidi nezvyklého, ve věku materialismu skoro zapomenutého. Návrat k duchovnějšímu a více intuitivnímu základu smyslu života a ke zkušenostem kooperace a svobody projevu lidí vedle sebe „tvořících“- nikoli proti sobě stojících. Doufám tedy… Bude to ještě asi trvat nějakou tu chvíli. Ovšem zadarmo to nebude a hromada soudobých démonů bude asi proti.
Kladem takto pojaté Slovanské epochy má být cesta ke ctnostným kvalitám duše a spolu-soužití vnitřního typu (jistou podobu měl například v příbězích rytířů Grálu), ale hlavně v rozvoji obětavosti, a ve schopnosti obětovat se pro něco smysluplného a přijmout takovou oběť, vážit si jí. Věnovat úsilí pro určitou společně sdílenou hodnotu (nikoli jen za převoditelnou cenu). Nikoli pouhé myšlení „co z toho budu mít já“, ale „co bychom mohli společně usklutečnit – aniž bychom jeden každý přišli o svoji svobodnou vůli“.