Člověk, který je pod silným vnějším stimulem „uměle vyvolaného strachu z ohrožení či napadení“ – díky poplašným zprávám, šířené ideologii válečných příprav, tušení a hledání nepřítele či domnělého původce všeho zla atd. – propadá uvnitř sebe často nekontrolovatelným emočním hnutím strachu, hněvu a tlaku přejít do agrese nebo utéct.
V pudu sebezáchovy, (a také aby už jednou, zdánlivě, zúčtoval se všemi „trápeními svého života“), přijme zpravidla hlásanou politiku odstrašení, pokoření a práce na úplném odstranění údajného „strůjce zla“.
V regresní psychoterapii se o takové situaci často říká, že dotyčný byl zastižen vyvoláním engramu (záznamu, o své dávné či nedávné bolestiplné události). Je hodně lidí, kteří v tomto nebo v minulých vtěleních prošli traumaty válek. Engramicky, tedy emočně bolestivě, působí každá událost v minulosti, spojená se stavem šoku, ohrožení života a zdraví.
Pokud se na konflikty ve světě nebudeme dívat prizmatem politických her o moc, vliv a o kořist, ale přímo přes jedince, člověka, který brojí do války doslova za každých okolností, je třeba o takovém člověku říci, že většinou jedná pod vlivem vnitřního strachu a trpí znovuoživením staré bolesti a obav o vlastní ohrožení. Kdysi prožil (třeba v zajetí, na frontě či ve vězení) šokující a krajně bolestnou situaci. Nyní jeho podvědomí znova vyplavuje dávnou událost a nutká jej k řešení něčeho, co jakoby (tehdy) neskončilo.
Kupříkladu: pokud někdo náhle, na základě negativního obrazu o určité skupině lidí, národě atd., bude vnitřně zasažen představami, vyvolávajícími pocit ohrožení, začne „neopodstatněně“ nenávidět celou tuto názorovou skupinu nebo i národ. Možná stál v minulém vtělení s puškou v ruce proti těm nebo oněm, a nyní se tento zážitek nepřátelství a ohrožení znovu vyplavuje. Je pak na místě se ptát, zda je k tomuto dotyčný „jen“ zmanipulován médii nebo se jaksi „povedlo“ vzkřísit v něm psychicky nezpracovanou, bolestnou a ohrožující situaci z předešlých období. Z doby, kdy on sám trpěl pod útlakem oné názorové skupiny, národa atd.
Nenávist takového typu zpravidla nehovoří na prvním místě o „objektu“ nenávisti – o současné skupině, národě atd. – ale je „vzpomínkou vyvolána“. Původ je třeba hledat přímo u dotyčné osoby, v jejím psychicky nezpracované a neuvolněné emoci strachu, hrůzy a prudkého hněvu, přicházejících ze starých okamžiků ohrožení. Dotyčný jakoby časově nerozpoznával a neukončil své staré trauma (třeba z dávné války v předchozím vtělení). Nyní stačí jen vhodný „mediální stimul“, a on je zpět u dojmu, že jej ona názorová skupina či celý národ ohrožují – teď a tady. A půjde bez odmlouvání ihned proti domnělému ohrožení a zlu bojovat. Z psychiky se pak stane velmi účinná zbraň ve službách vlastního podvědomého strachu.
Prostý příklad: Tak, jako mají někteří z nás dlouhodobý (někdy celoživotní) strach z přímého ohně (zřejmě někdy v minulosti uhořeli), či z rozlehlé vodní plochy (zřejmě se v minulosti topili či utonuli), či jindy z horských výšek (mohli v minulosti utrpět pád ze skály apod.), nebo ze zaznění rány podobné výstřelu (mohli být postřeleni nebo zastřeleni ve válce) – jde vždy o staré, znovu bleskově oživované nezpracované trauma.
Jde doslova o „reakci na přízrak hrozby vedoucí k pocitu přímého ohrožení“. Podíváme-li se tímto způsobem na ty, kdo v současnosti obviňují druhé (bez jasných ukazatelů a prokázání) z toho, že jsou „hrozbou“, je třeba vidět zde především tyto restimulace (náhlá znovuoživení) starých traumat. Dokud není situace onoho dávného traumatu zpřehledněna, zařazena do kontextu a emočně zcela uvolněna, je možné kdykoliv počítat s možností, že nějaký silný apel z venku u dotyčného zažehne strach a následný hněv, namířený na údajný zdroj jeho bolesti.
Zcela patologicky pak působí mediální (kolektivní) cílené znovuoživování lidských traumat minulosti. Často se děje ve službě ideologie určité dobyvačné politiky, hlásané skrze zpravodajská média. Pokud je k tomuto dodáván obrazový materiál, například z minulých válek a konfliktů (včetně obviňování z viny za něco, co se nás přímo kdysi týkalo), je účinnost pro znovuoživení pocitu ohrožení ještě větší.
Dotyčný divák pak velmi rychle vystřídá pocity návalu zoufalství, strachu, ba hrůzy, až k iracionální vzpouře proti „ukazovanému nebezpečí“. Je ideologicky, a také v úrovni podvědomí (a nevědomí), chycen a „získán pro boj“ za vysvobození (který mu samozřejmě žádné vysvobození nepřinese, právě naopak!). Pokud v jeho vnitřním stavu duše není podobné trauma z minulosti zcela překonáno (vzhledem k zážitkům třeba válečného typu), je tu náhle silná výzva sdílet s druhými „vnitřního nepřítele“ v podobě onoho mediálně určeného, vnějšího – a bojovat s ním. Takto se jakoby očarovaně a magicky vytváří náhlé skupiny spojovanév jednotném silném odporu a s tendencí k ataku na domnělé zdroje nebezpečí. Typicky přebírají tuto prvotní roli např. polovojenské jednotky a skupiny. Je to o to nebezpečnější, že podvědomí živí u dotyčných pocit trvale živeného pocitu ohrožení, tedy vybičovává „vidění zdroje nebezpečí“ na maximum. A navíc vytváří jakousi umělou soudržnost takto psychicky rozhozených lidí do „bratrství v boji s nepřítelem“ za všech okolností.
Víme dobře, co dokáže konat člověk (ale i zvíře) v situaci životního ohrožení. Jeho napnutí do „protiútoku“ bývá maximální právě tak, jako když je v přírodě ohrožen divokou zvěří. Chce přežít a odstranit nebezpečí z cesty natrvalo.
Jednu z šancí na zastavení tohoto „kruhu ohrožení“ vidím v tom, kdy se lidé kolem takto silně restimulovaného (emočně zasaženého) jedince nenechají jím strhnout a pokusí se mu pomoci. Taková pomoc spočívá v uvolnění toho, co se u něj (u domnělé hrozby) nyní dere ven a emočně z hloubky silně působí. Pomoci mu znovu získat nadhled. Kdyby byli tito „dobrodinci“ schopni terapeutického kroku, byla by pomoc o mnoho účinnější s nárustem vzájemné důvery. Například se citlivě vyptat a hlavně vyslechnout dotyčného, kdy se mu něco podobně ohrožujícího stalo, zdálo apod. Dovolit mu emoce s tím spojené uvolnit. To však metodicky a odborně zvládne především terapeut. Ale z druhé strany je dobré říci si, že v krajních situacích je pomoc mezilidská (při uvolnění emocí) vždy cenná. Zvláště, když se tím může zabránit širší tragédii. Taková pomoc by měla ale být „v uvolnění emocí dokončena“, nejlépe terapeutem. Dotyčný by ale nesměl zůstat napůl v traumatu a napůl v jeho otevřeném uvolňování.
Na závěr snad jen tolik, že s měrou mediální účasti na oživování hrozeb bude zřejmě i narůstat potřebnost pomáhat těm, u kterých k válečným a veskrze bolestným znovuoživením traumatu dojde. A traumata duše mívají dlouhé stíny.