Taky se vám stává, že na někoho mluvíte – a „on je duchem někde jinde“? Někdy se tomu říká neuzemnění, vnitřní odskočení pozornosti jinam.
Pokud by někdo začal zkoumat turbulenci a neuvěřitelné obrátky toho, do čeho nás zajmul věk mobilů, internetu a „zahlcení vnějšími činnostmi“, jistě by došel k tomu, že (na rozdíl od opotřebení, jímž by reagovaly stroje) je u člověka dopad „záhadný“ a nevypočitatelný. Je zde rostoucí skupina lidí, kteří tzv. „somatizují“ – činnosti a děje, které neumí zvládnout, se odrazí do jejich tělesných projevů jako bolesti, nemoci a obtíže. K tomu se přidává u mnohých přesun „neztrávených vlivů virtuality“ do psychiky – a odrazem jsou deprese, sklíčenost, různé psychické emoční reakce jako výbuchy hněvu, zlosti nebo naopak propad do bezvládnosti. Jiní neknontrolovatelně propadají nadměrnému jezení či pití atd.
Z mého úhlu pohledu je dobré dostat se k tomu, že výmluva „někdo nahoře řídí naše štěstí“ a já jsem oběť neplatí univerzálně. Odpovědnost za to v čem žijeme leží do značné míry na nás. A zdraví, které obětujeme (někdy dost nesmyslně) nám nikdo nenahradí.
Abychom nemuseli „čekat na zázrak“ je dobré si všímat, s kým a jak „jsme propojeni“. A na straně druhé „jak často jsme sami duchem nepřítomní“, od sebe i druhých odpojeni. Je paradoxní, že lidská složka duše může reagovat sama za sebe tak, že se při extrémní zátěži bolesti, pro tělo či psychiku nepřijatelného stavu dokáže se „dočasně odpojit“. Staří moudří předkové tomu říkali: chodí jako tělo bez ducha. Tak jako mnohdy „chodíme na výlet“ během spánku do svých snů.
Zvláště ve velkomestech kolem sebe vídám stále více chodit některé lidi mátožně, duchem nepřítomně, jako zombie. Nejenže se bez známky setkání míjíme, ale stále více se lidem stává, že náhle ani nevnímají osobu, která je před nimi, či objekt, který se před nimi objevil. Stav takto odpojené vyšší složky vědomí (duše) označuji jako ODPOJENOST, (nejsme duchem přítomni), tedy jako distanc duše od „automatu psychiky a těla“. Je to podobné, jako byste živý vztah s někým v místnosti změnili za „hovor na dálku, přes telefon“. Každý jistě známe rozdíl, který plyne z pouhého „kontaktu hlasu na vzdálenost“ a mezi „přímou přítomností člověka před námi, s nímž se přímo smyslově a vědomím dotýkáme (očima, hlasem, gestikou, proplétám se reagujeme myšlenkami, emocemi atd.).
Celá tato úvaha míří k ústřednímu bodu toho, že moderní mediální (tedy „zprostředkovatelské“) služby nás při určitém zahlcení ODPOJUJÍ OD SEBE SAMÝCH, I OD DRUHÝCH. Řada lidí už přichází na výhodu nebýt stále na internetu, nebýt v zajetí počítačových her, nebýt stále spojen s druhým jen signálem sms a sluchátkem či obrazovakou telefonu. Právě tak se zahlcením činností a turbulencí úkolů můžeme vzdálit sami sobě – a ulpívat v jakémsi nechtěném světě „zahlcenosti čímsi“ s námi nepropojeným.
Tak jako je „odpojování“ snadné, je „propojování se“ určitou prací na sobě, pro sebe a pro spojení s druhým. K opětovnému popojování je třeba „přinést oběť“, něco obětovat – čas, cestu někam, virtuální zábavu, vnější úkony atd.
Pro setkání s přítelem na druhé straně republiky je třeba obětovat čas a jiné úkoly, cestovat a vydat sám sebe do prostoru setkání. Oddat se překvapivému a nevymezitelnému zázraku skutečné možnosti setkání. Často se k takovým věcem řada lidí odhodlá až ve chvíli, kdy hrozí „definitivní ztráta druhého“. Zírání na obrazovku televizoru, pouhé mluvení do telefonu (bez vnitřního propojení s tím druhým), veškerá virtuální spojení – jsou o „neochotě k živému propojení“, o oddávání se náhražce a simulaci „setkání“. Podobá se to v mnohém tzv. astrální oblasti, tak trošku snově proměnlivé a neskutečné.
Možná je načase – právě pro skutečnou atmosféru propojenosti a setkání – zvažovat, že je důležité, co jsme ochotní pro setkávání, pro náš přirozený a smysluplný vztah k sobě i ke druhým „obětovat“, vložit a vytvořit. Možná pak nebudeme tolik hořekovat nad tím, že „naše zdraví churaví“, a nebudeme „obětováni nemoci, nesouladu a obtížím“ odpojenosti od sebe samých tolik, jak se to dnes mnohým děje.