Již delší dobu si všímám podivuhodné schopnosti předních (i zadních) politiků (a některých moderátorů) vyhlašovat, že MY (rozuměj „my Češi“, patřící k zemím kulturního Západu) chceme a budeme hájit „své západní hodnoty“ se zbraní v ruce proti všem. Jako by ten „nezápadní“ zbytek světa byl nějaký barbarský pra-kontinent, lačnící po naší západní ušlechtilé královské a božské (elitní) modré krvi.
Pokud chce někdo argumentovat západními hodnotami, měl by je jednak historicky znát (pokud možno v celém kontextu jejich zrodu, působení a také úpadku). Za další by bylo dobré si říci, které z těchto hodnot jsou výhradně západní a které jsou universální, všelidské. A konečně: co z nich pro dnešek opravdu v praxi funguje – díky našemu zájmu (či nezájmu) o ně a jejich každodennímu prosazování, oživování.
Jak každý ví, HODNOTA (zejména kulturní, občanská či duchovně podložená) má v daném kontextu území vždy nějaký praktický význam. Minimálně se s ní dá ohánět slovně. Dříve se používalo hojně vyjádření ve smyslu ušlechtilé „IDEJE“ dobra, pravdy, krásy, lásky atd. Hodnoty se váží vždy k určitému filosofickému či náboženskému systému ve společnosti, jako ke svému základu.
Nemůžeme hovořit, jako pan Kalousek, o „západoevropských křesťanských kulturních hodnotách“, aniž bychom vynechali celou – a to dosti problematickou – historii západních církví katolického a protestanského typu, s jejich přínosem i mínusy. Pokud je řeč o prosazování křesťanských hodnot, je třeba uznat i církevní „nekřesťanské“ násilí na druhých, prolévání krve ve jménu Boha, církve a vyznání – a různé intriky, které MOC CÍRKVE na Západě doprovázeli a doprovází. Míra, s jakou se vypořádáváme s temnou stránkou „ušlechtilých cílů a hierarchií moci“ (at už jde o moc církevní nebo světskou) ukáže, čím a za co platíme. K tomu je třeba samozřejmě připočíst, že např. samotní papežové a jejich arcibiskupové, biskupové atd. měli a mají v dějinách své zcela osobní problémy, které vnášejí nejen do církve, ale i do hodnot, na které apelují.
Ovšem, historie každé kultury (i té nábožensky církevně podložené) se dá počítat na plusy a mínusy. Tuto ohromnou schopnost často ke svému osobnímu dobru „interpretují“ vládci a politikové všeho druhu, a získávají na ní body a mandáty. Bavíme-li se o „západních kulturních hodnotách“ v současnosti, měli bychom si přiznat především to, co kolem sebe jeden každý vidíme. Vidíme snad církev, která veškerý kapitál jí shromážděný nezištně po vzoru prvotních křesťanů, Krista samého a třeba i takových Esejců Kumránských „sdílí a předává nejpotřebnějším“, napravuje (i své) hříchy „rostoucím poznáním svých omylů a umělých dogmat“, pomáhá z tíživých situací všude, kde jen to jde ze svého „kapitálu“? Já osobně to tak nevnímám (byť uznávám, že jistá míra účinné charity se tu koná). Jsem ale spíše svědkem neustávajících tahanic o majetky a vyrovnání pro to, aby církev měla více – a spravovala větší a větší majetky, s nimiž prý hodlá „hospodařit“ (osobně bych raději volil slovo „podnikat“). Co by asi Kristus řekl na současné „podnikání a církevní bankovni služby“?
Kulturní západokřesťanské hodnoty Západu vidím spíše v silném rozkladu. Co by chtěl pak Kalousek (povolávaje muže i ženy do zbraně) hodnotově hájit? Pokud budu jen namátkou jmenovat předpoklad skutečných hodnot, pak kde je UPŘÍMNOST, SCHOPNOST POKORNÉHO PŘIJETÍ, aplikované DOBRO PRO DRUHÉHO, SKUTEČNĚ LÁSKYPLNÉ VZTAHY, SOU-CÍTĚNÍ SE VŠÍM ŽIVÝM STVOŘENÍM atd. Hodnota bez „ctnosti“ totiž nedává smysl. A navíc – podobně jako kdysi řecký filosof Platón – se ohlížím po tom, že hodnota musí mít živý a sdílený přesah do nejvyšší hodnoty ideje (vize) DOBRA, LÁSKY, PRAVDY – což jsou ve filosofii tzv. transcendentálie. Bez uznání „nejvyššího“ DOBRA nemůže být dole v dobrých projevech (což vytváří skutečné hodnoty) žádná praktická orientace. A kde není možná orientace, zůstává jen chaotické mlžení a řečnění o něčem, co se nám kdesi vytratilo, neobživlo, není už námi živě naplňováno a hlavně nikam nesměřuje.
Pro začátek by nám postačila upřímnost toho, jak mizerně na tom se skutečným žitím a naplňováním hodnot Západu, které udatně hlásame a za které se slovně stavíme, jsme.
Nevím, na jakém základě chtějí současní politici štvát lidi do válek „proti (údajné) oligarchii asijsko-stalinsko-putinovského typu“, když jejich řeči (a tedy i mysl) jsou plné netajené zloby, nenávisti, prchlivé agresivity a znevažovaní celých území a světadílu, osob, vlád a lidí tam žijících (nezápadních). Nazval bych to falešným elitářstvím, kdyby to nebylo plýtváním slovy.
Západní (stejně jako Východní) kulturní hodnoty mohou přispívat k Celku světa, budeme-li je naplňovat skutečným životem mezi sebou, ve svých setkáních, śvým zájmem, podporou, aplikací. K hodnotám se dá dostat a dají se skutečně oživit – ale ne ve smyslu biče, kterým budeme slabomyslně práskat nad hlavou těch, které neuznáváme za hodny, abychom s nimi vedli dialog, abychom je akceptovali a respektovali. A bez zjištění toho, jak na tom prakticky jsme jeden každý, to půjde velmi obtížně. Tak mi to přijde.